Svatomartinské dukáty.

Mincovnictví Přemysla I. Otakara
Období vlády Přemysla I. Otakara (1192–1193, 1197–1230) spadá do doby všeobecné hospodářské a politické transformace Evropy.

Období vlády Přemysla I. Otakara (1192–1193, 1197–1230) spadá do doby všeobecné hospodářské a politické transformace Evropy, jíž poslední Přemyslovci dokázali využít jak ke konsolidaci vnitřních poměrů v zemi, tak k upevnění a postupnému rozšiřování moci na mezinárodním poli.

Důležitou součástí hospodářské transformace 13. století byla vnější kolonizace založená na zákupním (emfyteutickém) právu. S jeho uplatňováním se v českých zemích začala ve stále větší míře prosazovat peněžní forma směny a feudální renty, jež nejen v nově zakládaných městech, ale i na venkově vedla k postupné všeobecné monetizaci společnosti. Stará hradská soustava začala být nahrazována sítí královských a poddanských měst, tržních osad, nových hradů a klášterů. Zde všude bylo zapotřebí kvalitní mince, jež by podpořila hospodářský růst země.

Možnosti mincovní produkce Přemysla I. však byly dlouho omezené. I když se kvalita Přemyslových denárů proti předchozím emisím na konci 12. století patrně mírně zlepšila, lze říci, že po celé první dvacetiletí 13. století ražba mincí stagnovala. Byl to zejména nedostatek surovinových zdrojů a zřejmě i relativně malá poptávka po minci v domácím prostředí, jež českému panovníkovi bránily v razantní proměně měnových poměrů. K výraznějším změnám mohlo dojít teprve od druhé poloviny třicátých let v souvislosti s odkrytím rozsáhlých ložisek stříbrné rudy na Vysočině. Handicapem byla i vnitrokontinentální poloha českých zemí chráněných pohraničními horami a výrazná dominance podunajské cesty, která na sebe strhla podstatnou část obchodního provozu mezi západní a jihovýchodní Evropou. Jedinou významnou komunikační spojnici Čech se zahraničím představovala řeka Labe.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2012

Historická mince jako inspirace Medailéři a pražský groš
Oběžné mince a medaile měly vždy leccos společného, přinejmenším výtvarnou formu a autora.

Ve starých mincovnách uměli řezači želez udělat podle objednávky stejně dobře razidlo pro minci i pro medaili. Kupodivu ani dnes se tahle souvislost úplně neztratila. V seznamech realizací mnoha soudobých medailérů najdeme vedle sebe medaile i mince. V osobě jejich autora však můžeme pozorovat ještě jednu, méně obvyklou vazbu.

Zvláštní případ propojení mince a medaile nastane ve chvíli, kdy si umělec vypůjčí starý mincovní obraz pro svou aktuální práci. Není přitom důležité, jestli právě pracuje na medaili nebo pamětní minci, protože ta má, navzdory nominálu, blíž k medaili než k oběžné minci. Zápůjček tohoto druhu bývá kupodivu dost. Bude to tím, že reliéfy dobových mincí nesou ve svých pregnantních kompozicích množství informací vyjádřených úspornými a přitom účinnými výtvarnými prostředky. Využití se tedy přímo nabízí. V mincovních reliéfech jsou asi nejvýraznější figurální motivy, zejména hlavy, poprsí nebo celé figury. Dále mince disponují například motivy heraldickými, reliéfy staveb a jejich souborů, také mnoha věcnými náměty a jejich skladbami. To vše, kromě již zmíněného nominálu, doplňuje ornament, dobové písmo a někdy, zejména v pozdějších dobách, i letopočet..

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2013

DALŠÍ ČLÁNKY VÍCE O ČASOPISU