Cestujeme se zlatem: na Nový Zéland !
Jak se říká jiný kraj, jiný mrav. Tato stará pravda platí i když si budeme všímat exotických ritálů domorodých daňových úředníků při celní deklaraci zlatých mincí dovážených na Nový Zéland.
O co jde ? Každý evropan, který vlastní svou vlastní zlatou rezervu složenou z investičních zlatých mincí ví, že jsou osvobozeny od DPH. Kdo se zajímá ví, že proto, aby tyto mince splnily zákonné podmínky osvobození od DPH musí mít minimální ryzost zlata 900 tisícin. Většina zlatých mincí s tím nemá problém. Už koruny a zlatníky, které dodnes pamatují císaře pána Františka Josefa měly požadovanou ryzost a dodnes si je kupuje celá řada, převážně rakouských investorů. Ale ať již budeme považovat Evropu za pupek světa nebo ne, faktem je že v jiných zemích platí jiná pravidla pro danění zlatých mincí a Nový Zéland není vyjímkou.
Pojďme k jádru věci: tam kde se evropský úředník spokojí s ryzostí 900 tisícin, tam požaduje úředník-protinožec ryzost plných 999.9 tisícin. Z toho vyplývá že při návštěvě Nového Zélandu bude lepší nechat doma mince s nižší ryzostí. Jmenovitě mince Britannia, American Eagle, Krugerrand, a již dříve jmenované mince CK mocnářství. Vzít si můžete raději rakouské Filharmoniky, Maple Leaf nebo čínské Pandy.
Ale to není vše. Pokud máte požadované čtyři devítky ryzosti mince, je zde na Novém Zélandě jedno zda se jedná o minci zlatou nebo stříbrnou !
Opravdu fascinující exotika.
Jak se dělá mincovna (2) Jak vznikla myšlenka založit mincovnu
Než se dostanu na samotnou podstatu problému, musím se vrátit ve svých vzpomínkách do roku 1992, kdy bylo jasné, že se Československo (ČSR) rozpadne, daleko zpět do vysokoškolských let.
Jedná se o období mezi roky 1966 až 1971, kdy jsem v Praze studoval na VŠE. Do té doby jsem byl přesvědčen, že ČSR je moje milovaná republika, která nemá žádné vnitřní problémy.
Tak jsem se tomu učil ve škole a slyšel všude kolem sebe. A Slováci jsou naši bratři. Že tomu tak nebude navždy, to jsem pochopil, až když jsme občas jako studenti v Praze flámovali se svými slovenskými spolužáky. Najednou jsem nechápal, že v povznesené náladě a bez zábran Slováci velebí období Slovenského štátu a vykřikují hesla, kterým jsem vůbec nerozuměl. Svůj vztah ke slovenským spolužákům jsem nezměnil, ale bylo mi jasné, že není něco tak, jak jsem si do té doby myslel. Doba po roce 1968 mi pak potvrdila, že v Čechách je to trochu jiné než na Slovensku. Vůbec mi nešlo do hlavy, proč existuje tolik odlišností
ve státoprávním uspořádání mezi oběma částmi jedné republiky. Když přišel listopad 1989, to už jsem měl mnoho životních zkušeností a bylo mi jasné, že Československo se nemůže pohromadě dlouho udržet. Znova jsem si vybavil nacionalistické řeči svých bývalých spolužáků. Pozorně jsem sledoval odlišné vystupování českých a slovenských polistopadových politiků a bylo zřejmé, jak to s celistvostí republiky myslí vážně.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2012.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
PRAŽSKÁ MINCOVŇA .SK